..na pana Božského

27. ledna 2016 v 11:08 | Dorian |  Morning
aneb jak se úspěšně vyrovnat s rozchodem a nezničit u toho celou planetu i přilethlý kosmos. Pravda, já jsem naposledy zažil rozchod před více jak pěti lety, ale jsou určité fígle které se nezapomínají ani po letech ve spokojeném, harmonickém vztahu a troufám si tvrdit, že pana Božského mám. A každému bych přál, aby jej také jednou našel. Je to super.
 

Ošklivé chytré holky

22. ledna 2016 v 19:43 | Dorian |  Night
Je to začarovaý kruh, víte? Zrovna dnes, když jsem viděl tu třídní fotku ze druháku, kterou někdejší kámoška nostalgicky hodila na facebook, jsem začal přemýšlet o tom, jak vlastně holky sumírují a vždy sumírovaly krásu ku chytrosti. Podle mě je obrovskou chybou, nelgosimem a paradoxe závěr, ke kterému došla moje spolužačka Hana. Jsem si jist, že v každé třídě/společenství/firmě/ se najde taková Hana, o jejímž případu vyrvaném z kontextu jejího života a prezentovaném jako archetyp (nebo snad mám říci subkulturu), nedílnou složku naší společnosti - dívek, které jsou určitě moc hodné, ale úmyslně (!) vypadají jako hnijící velrybí zdechlina, ačkoliv při troše snahy by mohly působit přinejmenším jen lehce podprůměrně.

Mám seznam, který se rozrůstá.

18. ledna 2016 v 18:33 | Dorian |  Noon
Miranda kromě adresáta mého deníku zastupuje také funkci mého svědomí. Mnoho lidí už vjem svědomí absolutně postrádá, stejně tak lidskost a empatii. Abych na něj já nezapomněl, píšu si seznam velkých chyb, které jsem kdy udělal, který, nutno podtknout, se za poslední měsíc dost rozrostl.
Znám to od svých přátel, jak takový útok svědomí probíhá - lehnete si a chcete spát. Ale ono to nejde! Váš mozek a svědomí vám předhazují každou jedinou vaši chybu a co hůř, nezdráhají se ani vymýšlet alternativní scénáře, svině mizerný!
Ale já o svých chybách vím. Jsem s nimi smířený a neutíkám před nimi. Připouštím si je a před sebou samotným je nezapírám. Jsou zaznamenané v sešitě, který leží v krabici společně s mým deníkem. Za ty roky se jich už pěkná řádka nasčítala.
Pro ilustraci pár těch větších z nich vyberu, abych mohl přejít ke druhé části tohoto článku, ve kterém se hodlám zaměřit na poslední dva zápisky a zároveň skrze ně zrekapitulovat svoje svátky, jak jsem slíbil v půlce prosince - dříve jsem se k tomu nedostal.
 


Dárek na poslední chvíli

21. prosince 2015 v 22:48 | Dorian |  Morning
Vidím to tak, že blogu se začnu věnovat pořádně až příští rok. Za tři dny jedeme oslavit Vánoce, páté výročí i Nový rok na hory do Itálie. Až se vrátím, pečivě o tom poreferuji, nicméně dneska vám poradím, jak dohnat vánoční nakupování na poslendí chvíli!

Trable umělcova

4. prosince 2015 v 9:57 | Dorian |  Noon
Není nic horšího, než být ve stínu sebe sama.

V téhle oblasti se pohybuji odjakživa a můžu říct, že není nic horšího, než když někdo řekne "To je úžasné, ale posledně.." To pak máte sto chutí si nafackovat a celý den máte zkažený, protože hledáte, kde jste udělali chybu. Je to zároveň jediný druh kritiky, který já upřímně od srdce nenávidím a velmi nerad slyším.
V našem oboru jsme si největším sokem sami právě kvůli tomu, že jsme jenom lidé. A jakmile se vám jednou povede majstrštych, už se od vás bude očekávat zcela běžně, proto si musíme hlídat "bezpečný prostor pro zlepšování". Nárazově se totiž zlepšují jen amatéři, nám jde o celoživotní konstantní zlepšování po malých krůčcích v ideálním případě, v nejhorším scénáři se totiž může stát, že se už nikdy nevyrovnáme nějakému z těch "obrovských posunů", za který jednou všichni tleskali ve stoje. To pak bude hlásek na duši volat, že jste to přeci už jednou zvládli, tak proč ne znovu? A na tu otázku nezjistíte odpověď, dokud zas svému standartu neuskočíte daleko. Hrozná cesta, nemyslíte?
Záporná kritika je největší stín na duši každého umělce (svým způsobem; ať si to přizná nebo ne) a nemusí to být jen ta "porovnávací". Tady máte pár stereotypů v oblastí příjmání kritiky, které jsem měl tu čest/smůlu/wtf potkat.

Rozdávej štěstí!

11. listopadu 2015 v 16:52 | Dorian |  Morning
Uviděl jsem to téma a zhrozil jsem se. To bude zas depresivních článků - jako posledně, pomyslel jsem si. Sám bych mohl přispět svou troškou fůrou do mlýna nářků, slz a sebelítosti, ale místo toho se raději přeneseme na druhý konec této fráze. Síla slov může být přeci i pozitivní! ;)

Papouščí královna Reny

3. listopadu 2015 v 19:38 | Dorian |  Noon
S Renatou se znám od dětství. Bydlela ve stejném městě jako já a co si pamatuji, vždy jsme si spolu chodili ven hrát. Ale mohla vždy jen na chvíli, vždy se totiž musela starat o svá zvířátka. Když byla mladší, rodiče jí s tím pomáhali, ale od střední už si jede svůj vlastní byznys s papoušky. Má jich doma desítky - když není doba hnízdění. Říkala, že konkrétně 86. Když se vylíhnout další,ty prodává, tak prý klidně v jednu chvíli i 150.

Někdy je lepší odejít

30. října 2015 v 20:56 | Dorian |  Night
Dlouho jsem o sobě nedal vědět. Pardon. Mám pro to dobré důvody - hodně vystoupení, nějaké semináře, škola, další povinnosti.. Každopádně dnešní článek nebude ve znamení vysvětlování, proč jsem tu byl naposledy v srpnu. Nakonec, je to moje věc. Dnešní článek věnuji našim lidem z hloubi mého srdce; bude o tom, že je někdy lepší říci sbohem, než to rvát násilím tam, kde to očividně nejde. Aneb jaký byl můj Coming Out?

O Mirandě

17. srpna 2015 v 0:57 | Dorian |  Night
Miranda vznikla před pár lety, když jsem byl odříznut od technologie uprostřed bouřlivého sledu nepravděpodobných událostí, se kterými jsem se potřeboval svěřit, ale v okolí nebyl nikdo, kdo by naslouchal způsobem, jakým bych si přál. Mějte mě za schizofrenického blázna, když čas odčasu píšu dopisy někomu, kdo ani neexistuje, že je nikdy neodešlu a hromadí se v mém stole v krabici od bot. Jeden na druhý, nenápadně, tiše, jako duchové "minulých Vánoc", svědci mých chyb i úspěchů.

Kam dál