Někdy je lepší odejít

30. října 2015 v 20:56 | Dorian |  Night
Dlouho jsem o sobě nedal vědět. Pardon. Mám pro to dobré důvody - hodně vystoupení, nějaké semináře, škola, další povinnosti.. Každopádně dnešní článek nebude ve znamení vysvětlování, proč jsem tu byl naposledy v srpnu. Nakonec, je to moje věc. Dnešní článek věnuji našim lidem z hloubi mého srdce; bude o tom, že je někdy lepší říci sbohem, než to rvát násilím tam, kde to očividně nejde. Aneb jaký byl můj Coming Out?



Své rodině jsem přiznal, že jsem gay, když mi bylo šestnáct.

Vždycky jsem tak nějak tušil, že to se mnou není úplně na stejné vlně jako s mými přáteli. Když mě po několika měsících bezostyšného lovu nakonec uhnala Adéla (zdravím, Adél!), byl jsem si naprosto jistý, že tudy cesta nevede.
Tahle zkušenost mě upevnila v přesvědčení, že holky se mnou prostě nic moc nedělají. byl to mdlý vztah, trval velmi dlouhé tři měsíce, než jsem to ukončil, abych ji později neranil více. Neřekl jsem jí, že to končím, protože mě její brácha přitahuje víc než ona; použil jsme takové ty otřepané fráze, že je to ve mě, že ona je určitě úžasná, že si jí nezasloužím a podobně.
Samozřejmě zjistila, jako všichni ostatní, odkud vítr vane, když na konci deváté třídy někdo pustil do školy drb o mé sexualitě. V tu chvíli jsem prožíval svůj první skutečný vztah a bylo mi to opravdu nepříjemné. Kluci ze školy, mimo mé dobré přátelé, se najednou začali chovat, jako bych ojížděl každej zadek na potkání. Nerad na to vzpomínám. Vlastně by se to dalo označit za první schod do pekla, do kterého jsem postupně sestupoval s každým dalším zlým pohledem a slovem.
S nástupem na střední jsem si byl jistý, kým jsem a bolelo mě tvářit se, že jsem někdo jiný, jak to společnost vyžadovala. Užíralo mě to jako choroba pěkně kousek po kousku. A dostal jsem se do bodu, kdy už jsem dál nemohl jen se zatnutými zuby přecházet den za dnem. Snažil jsem se to nějak vyřešit. A sáhl jsem po jídlu - jak originální. Své problémy jsem zajídal, začal jsem kašlat na své tréninky, posilovnu, úplně jsem zazdil zdravý životní styl i tanec. Během půl roku jsem nabral třináct kilo. A samozřejmě bylo jen otázkou času, než si toho někdo všimne.
Samozřejmě, mámy vědí všechno. Nemělo cenu zapírat, když se jednou zeptala, co se mnou je. Skutečně, stávalo se ze mě tlusté prase.. jen slepý by si nevšiml.
Po vážném rozhovoru s mamkou a dlouhém uvažování jsem se rozhodl přiznat celému světu, kdo jsem. Rodičům jsem to řekl 18. 11. 2008 a přátelům následující den ve škole. Bylo to, jako by ze mě spadl obrovský kámen. Pocítil jsem nepopsatelnou úlevu.
Pamatuji si to, jako by se to stalo včera. Přišel jsem do obýváku, táta pracoval na počítači, mamka koukala na televizi. Netuším, co dávali, ale vypnula to, když jsem začal s tím, že chci něco důležitého oznámit.
Cítím se pořád trochu provinile, neboť mé přiznání zničilo vztah mých rodičů. Ale teď se dostávám k tomu, že je někdy lepší odejít a říci sbohem ve správný čas, než se nutit k přetvářce. Otec mé přiznání totiž vzal velice těžce a začal vyšilovat. Využil od té chvíle každé příležitosti, aby mi to mohl vyčíst nebo vysvětlit, že si to jen nalhávám.
Celé jeho afektované chování vedlo k tomu, že se s mamkou začali velice často kvůli mě hádat. Bylo mi šestnáct a cítil jsem se kvůli tomu všemu velice provinile. Moji úlevu vystřídaly výčitky svědomí. Dostal jsem šílený nápad, byl jsem přesvědčený, že když svým rodičům zmizím ze života, bude všechno zas v pořádku. Doteď nevím, na co jsem myslel.
Odjel jsem za svou nejlepší kamarádkou do sousedního města. Vyhlásili po mě pátrání a během dvou dní mě vezli zpátky domů. A nastala mela. Mého otce chytil rapl, tak rozzuřeného jsem ho v životě neviděl. Upřímně jsem se ho bál. A myslím si, že oprávněně. Přiletělo pár facek, každá další byla silnější než ta předchozí. Trvalo pár dní, než zmizely podlitiny, které jsem vymlouval na svou nešikovnost před přáteli. Mám pocit, že kdyby nepřišla mamka, asi by mi vyrazil zuby.
Můj útěk byl poslední hřebíček do rakve manželství mých rodičů. Rozvedli se, s matkou jsme se odstěhovali.
Otce jsem od té doby neviděl a upřímně, nevím, zda mi chybí člověk, co soudí své vlastní dítě jen na základě něčeho tak banálního, jako je sexuální orientace. Je mi z toho někdy hodně smutno. A obzvlášť když si uvědomím, že mnoho lidí jako jsem já prožívá to samé, ale třeba nemá zastání ani v matce. Takový život musí být peklo. Ale podle mě to stojí za ten pocit volnosti. Nikdo, kdo to nezažil, nedokáže pochopit, jaké to je žít mnoho let ve lži, pochodovat ve společenském diktátu jako otrok doby a pak se najednou z těchto otěží vyrvat a ukázat svou skutečnou tvář. Ačkoliv je 21. století, mnoho lidí ještě úplně nepochopilo, že láska je tak abstraktní pojem, který prostě nejde definovat pohlavím.
Jak bych to shrnul? Ve chvíli, kdy se ke mě otočil táta zády, když jsem ho nejvíce potřeboval, přišlo mnoho jiných lidí, kteří jej hravě zastoupili. Mí přátelé tu informaci vzali v pořádku a ti, co začali dělat cavyky, prostě nebyli praví přátelé a to, že odešli, mě nemusí mrzet. A nemrzí.
Je to už téměř 7 let, za tu dobu se toho stalo hodně. Hodně věcí jsem litoval, ale nikdy ne toho, že jsem řekl sbohem. Před čtyřmi lety se ze mě stal dokonce starší brácha. Jmenuje se Anežka a je to to nejkouzelnější stvoření, které jsem kdy viděl. Mamča je šťastná a její přítel - tedy, na jaře konečně manžel - je fajn chlap. To sbohem nás všechny svým způsobem osvobodilo. Výčitky mě brzy přešly.
Letos v březnu přišel čas říci sbohem podruhé, odstěhoval jsem se k příteli do Prahy, ale stejně jsem doma stále pečenej vařenej. Nikdo totiž nevaří tak dobře, jako mamča, navíc si musím plnit své staršo-bráchovské povinnosti. Brzo tu bude Matějská.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elle Elle | Web | 30. října 2015 v 21:23 | Reagovat

Úžasné, čím si dokáže člověk projít.
Obdivuji Tvoji sílu tohle všechno ustát a žít si svou krásnou budoucnost.
Cítím v tvém článku optimismus:)

Ať se Ti tady v Praze líbí:)

2 Jeanne Jeanne | Web | 30. října 2015 v 23:39 | Reagovat

Věřím, že zejména díky těm těžkých začátkům, které jsi dokázal překonat, jsi se dostal právě tam, kde jsi teď. Přeji spoustu lásky a harmonie do budoucna nejen Tobě, ale i Tvé skvělé kuchařce - mamce. A ať sestřička roste jen a jen do krásy. :))
Mimochodem, optimismem protkaný poslední odstavec mi vykouzlil úsměv na tváři, stejně jako komentář od Tebe, který mě velmi potěšil. Snad i já jednou naleznu tak chápající duše, jako máš okolo sebe Ty. :)

3 ete-anule ete-anule | Web | 30. října 2015 v 23:41 | Reagovat

Mnoho lidí si neuvědomuje, co svými činy a chováním způsobuje. Přeju ti plno štěstí do života :)

4 Dorian Dorian | Web | 31. října 2015 v 0:18 | Reagovat

[1]: Děkuju, je to tu nádherné :)

[2]: Tak to moc děkuju, budu na tu harmonii myslet, až Anežku budu příště nahánět po hřišti, je jak z divokých vajec :D A neboj se, určitě se někde schovávají a objeví se ve správnou chvíli :)

[3]: Lidé rychleji mluví/konají než myslí. Díky :)

5 Madame Luc Madame Luc | Web | 31. října 2015 v 9:28 | Reagovat

Je opravdu příjemné číst to, že jsi přese všechno špatné stejně zůstal sám sebou. Jsi to prostě ty a nikdo jiný. Sám jsi se odhodlal, vytrval a něco dokázal :) Mrzí mě, cos zažil s tvým tátou, ale věřím, že je tu spousta lidí, kteří tě ocení takového, jaký jsi. Hodně štěstí do života!

6 wlcm-to-my-life wlcm-to-my-life | 31. října 2015 v 12:24 | Reagovat

tak tohle je dojemné..cením si toho, že jsou tu i lidé, kteří se nebojí vystoupit z davu i s něčím takovým..láska nemá hranic a pokud jsi teď šťastný, tak ti to jen přeji :)

7 Dorian Dorian | Web | 31. října 2015 v 17:36 | Reagovat

[5]:[6]: jsem rád, že se vám článek líbí  díky za hřejivá slova

8 Sabča Sabča | Web | 31. října 2015 v 17:43 | Reagovat

zajímavý blog, fakt se mi líbí
zvu tě/vás i na svůj

9 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 31. října 2015 v 22:23 | Reagovat

Kouzelný O:) úžasná maminka, určitě to ví. A ty jsi skvělý člověk a brácha. Taky mám sestru Anežku :)

10 Bels Bels | E-mail | Web | 12. listopadu 2015 v 10:15 | Reagovat

Jo, úplně jsi mi na začátku článku vybavil ty základkářské pohledy na homosexualitu. Vůbec by se mi nic takového nevybavilo, kdybych teď ten tvůj článek nečetla.
Co se týče táty, věřím, že to hodně bolelo. Sama mám pár homosexuálních kámošů a prostě mi hlava nebere, že bych na základě nějaké orientace s tím člověkem rozvázala přátelství, natož kdyby šlo o rodinu.
Na druhou stranu se to, čím sis prošel, nakonec nasměrovalo do happyandu a to je moc hezké. Hodně štěstí! :)

11 Surikata Surikata | Web | 23. listopadu 2015 v 0:35 | Reagovat

Opět se potvrdilo, že gayové bývají snesitelnější než mnohý heterosexuální jedinec. :-) Osobně nikoho takového neznám, je to každého věc. Soudit někoho na základě jeho sexuální orientace je holý nesmysl. Co se děje v intimním životě lidí, nikoho nemusí zajímat a troufám si říci, že co provádějí samotní heterosexuálové, určitě nebude žádný med a super představa či podívaná nebo dokonce zážitek. Jsem asexuálka (proto takové smýšlení) a plně respektuji homosexuály.
Článek oceňuji 5 hvězdičkami.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama